Po více jak pěti měsících jsem se rozhodl k návštěvě Seoulu. Jednak jsem si říkal, že už je načase, abych ho taky viděl a pak jsem si potřeboval zařídit vízum na další cestu. Ač je to z Kwangju do Seoulu asi přes 320 kilometrů, autobus to hravě zvládne hluboko pod čtyři hodiny. Již samotný příjezd je impozantní. Vystoupíte na nádraží, proti kterému je autobusové nádraží Greyhoundu v New Yorku okresní zastávkou. A to s tím ještě nejsou hotoví. Pohybovat se po Seoulu naštěstí nečiní žádné velké potíže. Síť metra je více než dobrá, osm linek, asi 140 kilometrů se zastávkou i na letišti. Zastávky vám oznámí nejen v korejštině, ale i angličtině. Dovedete si představit, že by se v pražském metru hlásilo třeba také německy ? Z toho by se většina obyvatelstva mohla pomátnout a brala by to za národní urážku.
Pak se teda konečně rozhodnete, že vstoupíte na povrch zemský a užasnete. K pravému pochopení toho, co vidíte kolem sebe je nutné si uvědomit, že během korejské války se přes Seoul nejméně čtyřikrát přehnaly útočící a utíkající armády a na konci války zde zbyly jenom rozvaliny. Kolem vás do výše trčí věže mrakodrapů, které obtékají dvanáctiproudé bulváry, vedle kterých se skrývají staré královské paláce. A pak vám to dojde. Seoul, to je jiná Korea. Seoul, kde žije každý čtvrtý Jihokorejec je státem ve státě. Kwangju, kde pobývám, je páté největší město a na počet obyvatel je velké asi jako Praha. Ale proti Seoulu je to vesnice. A pak ta úleva. Každý na vás nezírá, protože najednou jste uprostřed moře spousty dalších cizinců. A domluvit se angličtinou je najednou poměrně snadné. Když jsem před pár dny hledal v okolí univerzity v Kwangju ševce a pantomimicky ukazoval porouchané boty chodcům, setkal jsem se s nechápajícími výrazy a jedna žena mě obešla širokým obloukem, v očích děs, že se jí asi chystám znásilnit či sníst a začínám provádět rituální tanečky. Seoul je jinej. Zabočíte z širokého bulváru a během dvaceti metrů se ocitnete v uličce ne širší než metr obklopené barabiznami, které byli v Praze zbourány tak možná po válce. Projdete uličkou a ocitnete se před supermoderním věžákem. Jaký ten Seoul tedy vlastně je ? No takový, jaký ho chcete vidět, můžete zde najít argumenty podporující úplně jakékoliv vidění. A že pršelo ? Nevadí, pod zemí se skrývá neuvěřitelné bludiště arkád a dlouhých obchodních tepen, kterými můžete procházet dlouhé hodiny. I to je město ve městě.
Vracel jsem se od královského paláce Kyongbokkung a byl zaražen velikým počtem přítomných pocistů. A pak jsem viděl plné autobusy ozbrojenců s plastikovými štíty. Že by nějaká ta demonstrace ? A tu jsem to pochopil, byl jsem jen kousek od americké ambasády. No jistě, řekl jsem si, naše hodná teta Madelaine Albright je v Seoulu. Ne, neviděl jsem ji, nemohl jsem na ní zavolat, ať se za nás přimluví.
Po návratu ze Seoulu jsem četl noviny. Tak nevím, v té době už byla naše hodná teta dávno pryč z Koreje. Možná i toto byl běžný obrázek ze Seoulu.
