Již liška věděla, že je nutné dodržovat řád. “Řád, to je také něco, na co se velmi zapomíná”, pravila Malému Princi. “Lovci honí mě a já honím slepice. Ale každý čtvrtek tančí lovci s děvčaty z vesnice, takže si mohu udělatprocházku až do vinice. Každý čtvrtek je tedy pro mě svátek.” Když člověk odjede na delší dobu z prostředí, které mu je velmi blízké, je podle mého nutné si tento nový řád vytvořit. A protože člověk vyrostl v určitém kulturním a společenském prostředí, část těchto tradic si s sebou bere i do zahraničí. V Koreji udělali misionáři skutečně poctivý kus práce. Dnes se zde 25 procent lidí hlásí k budhismu, stejný díl ke křesťanství a zbytek se nemá k ničemu. Po Filipínách je to ve východní Asii země s nejvíce zastoupeným křesťanským obyvatelstvem. Proto nepřekvapí, že Vánoce jsou zde dokonce státním svátkem. Ale jak už to tak bývá, misionáři vám mohou naimportovat víru, s tradicemi už to bývá slabší. V ulicích sice můžete potkat křepčící Santa Clause v zrcadlových brýlích, ale tím alespoň navenek podobnost s evropskými a potažmo severoamerickými Vánocemi končí. Ještě veselejší je situace s Novým rokem. 
Přestože prvního a dokonce i druhého ledna jsou státní svátky, pro Korejce tyto dny nic neznamenají. Všichni se totiž těší na Nový rok podle lunárního kalendáře, což bude letos na začátku února. Po Vánocích jsem si udělal týdenní výlet na ostrov Cheju, který se nachází jižně od korejského poloostrova. Dny jsem zaplnil tím, co obvykle dělá lid cestovatelský. O to víc jsem se ale přeci jen těšil, jakže bude vypadat ten Nový rok. V skrytu duše jsem přeci jen čekal, že to Korejce nemůže nechat lhostejné. Třicátého prvního jsem se večer nalodil na loď, která mě měla přes noc navrátit na pevninskou Koreu. Z počátku to vypadalo nadějně. Dali se se mou do řeči mladý kluci a hned mi nabídli pivo. Už jsem se těšil, jak na lodi rozjedou pořádněj mejdan, jenomže u té první plechovky to taky skončilo. Z posledního roku už zbývaly doslova trosky a kolem se na palubě třetí třídy povalovali Korejci, většinou v hlubokém spánku. S mírným povzdechem jsem vylovil z batohu flašku se zbytkem fernetu a odešel na palubu. Kolem byla naprostá tma, na nebi se mihotaly hvězdy. Odšrouboval jsem flašku a poslední vteřiny roku jsem spláchnul do krajiny žaludeční. Sedl jsem si do křesla a koukal do tmy. V tom kolem prošel pár, holka pomáhala udržovat směr kroků svého partnera. Zhroutili se o kus dál. Tak vida, zaradoval jsem se, alespoň někdo je tady vožralej.
