Na jih od Štrasburku západně od Rýna se rozkládá Alsasko. Podél Rýna se nachází nížina, která po několika kilometrech na francouzské straně přechází v pohoří Vosgez. Na druhé straně řeky, v Německu, se pak rozkládá Falcký les. Obě pohoří jsou tvořena žulou a pískovcem. Ve středověku, v období 12. a 13. století, zde bylo vybudováno kolem 70 skalních hradů, které se rozkládaly na území třech státních útvarů – Porýnské Falce, Lotrinska a Alsaska. Původně to byly všechno německé země, dnes Alsasko a Lotrinsko patří do Francie. Ale i v nedávné historii posledních 150 let se území západně od Rýna stěhovalo tu z německých do francouzských rukou a zase zpátky a zpátky. V dnešním Alsasku se pak nachází 25 skalních hradů.
Na rozdíl od hradů v Porýnské Falci, které obvykle patřily císaři, se hrady v Alsasku nacházely ve vlastnictví šlechty. Ta zde ale měla jen malá panství a měla problémy vyžít z výnosů svých statků. Tato rytířská šlechta se nemohla srovnávat s okolními bohatými městy a svojí svízelnou situaci řešila jen málo originálně – loupežemi na zemských stezkách. Je patrné, že bohatým městům tato činnost přinášela potíže a proto proti loupeživým rytířům vysílala trestné oddíly, které oblehly hrady s loupežníky. Obvykle je také dobyly a zničily. Řada těchto hradů ale byla následně opět obnovena. Skalní hrady se udržely až do 17. století, kdy došlo k jejich zániku v souvislosti s probíhající třicetiletou válkou. Jen několik z nich dokázalo přežít do dnešních dní, z naprosté většiny zbyly jen zříceniny.
Pokud dnes jedete pod pohořím Vosgez je téměř nemožné, abyste si nevšimly romantických zřícenin pískovcových hradů. Všechny jsou veřejně přístupné a jsou často cílem turistických vycházek. A tak se i dva čeští otcové vydávají na výlet se svými dětmi, a aby skupinka nebyla malá, přibírají ještě i děti kamarádů. Nad vesnicí Danbach-la-ville se nachází zřícenina hradu Bernstein. Tento žulový hrad patří mezi nejstarší v Alsasku, je znám již od počátku 12.století. I tento hrad byl původně v majetku šlechtického rodu Dabo z Equisheimu. Ale již roku 1227 po obléhání se stává majetkem štrasburského biskupa a až do 16.století je sídlem církevních exekutorů. Po přestěhování úřadu do Štrasburku začíná hrad chátrat. Během třicetileté války je vypálen Švédy a poslední zkáza nastává za Francouzské revoluce.
Z Dambachu vede k hradu cesta a je i turisticky značena. Je ale nutné zdůraznit, že pro zmlsané české turisty je každé jiné značení nedostatečné. Dostat se ale k hradu není složité, cesta stoupá nejdříve mezi vinicemi a pak se zanoří do lesa. Vycházkovým tempem byste se na hrad dostali za půlhodinku, s dětmi nám to ovšem trvá patřičně déle. Nakonec se ale před námi na skalnaté špičce v nadmořské výšce 552 metrů objevuje zřícenina. Její největší dominanta je 18 metrů vysoká pětiboká věž. Je zajímavé se zmínit, že hrady v Alsasku (i Lotrinsku) nemají kulaté věže jako české hrady. Zdejší ústřední věže jsou hranaté a řada z nich, jako u Bernsteinu, jsou pětiboké. Věže byly vždy budovány do čela hradu a sloužily jako jeho hlavní obrana. Na hradě je dále patrné šestiboké sídlo hradního pána.
Z Bernsteinu se nakonec rozhodneme pokračovat na sousední hrad Ortenbourg, který je jen hodinu daleko. Daří se nám děti přimět k přesunu a z počátku se i radujeme, že je cesta značena. To jsme ale trochu přecenili, protože se nám podařilo zabloudit. Podlehli jsme patrně klamu, že k hradu se přeci musíme dostat cestou po hřebeni. Nevíme, kam se nám Ortenbourg ztratil, ale jisté je, že jsme ho celý obešli a pak zvolna vyklesali kamsi do okolí vesnice Val de Villé. Mraky se kolem nás honí a jsme rádi, že nakonec spadlo jen pár kapek. Vypadá to, že zpátky do Dambachu nás čeká poměrně dost kilometrů. Vydáváme se na cestu, protože tušíme, že za světla to asi nestihneme a dětem délku cesty raději dávkujeme jen po kapkách. Jsou ale statečné a výlet se konečně stává dobrodružným a konečně je začíná bavit. Nudná první část je zapomenuta a stává se z toho konečně zábava. Dojdeme na kraj Scherwilleru a dáváme se na sever cestou mezi vinicemi. Po levici máme krásný výhled na horský hřeben a konečně alespoň zespodu spatříme samotný Ortenbourg. Tak jeho návštěva až příště. Kdesi za námi na obzoru je vidět silueta nejslavnějšího alsaského hradu Haut-Königsbourg, na kterém jsme nebyli, protože by tam bylo turistů jako na Karlštejně. Začíná se zvolna smrákat a zpoza kopců se na nás řítí tmavá oblaka. Máme již na dosah kapličku u Dieffenthalu, což už je skoro přívesničí Dambachu, když nás dostihne záchranná výprava maminek s automobily. Sice navrhuji, že bychom to mohli statečně dojít, když už je to jenom kousek, ale tento návrh neprošel. Ale bylo to asi dobře, protože o pár minut později, když dojíždíme do Dambachu, se z nebe začínají spouštět první dešťové kapky.
