Doba objevitelská již skončila. Na světě je snad ještě několik původních kmenů kdesi v jihoamerických pralesích, které se dosud nesetkaly s civilizací. Obecně je spíše snaha je od kontaktu uchránit. Před padesáti lety byly takto objeveny kmeny na úrovni doby kamenné na Papui Nové Guinei. Dokonce před trochu více než sto lety jste i v Evropě mohli být někde první, jako např. francouzský geolog a speleolog E.A. Martel, který v roce 1905 s malou skupinkou poprvé provedl průzkum korytem řeky Verdon ve stejnojmenné kaňonu v Provence ve Francii. Neuvěřitelné, v nejvíce turistické zemi světa – Francii – byla ještě na počátku 20.století místa, která byla nepopsaná. Tak toto všechno je dnes víceméně pryč a lidé si hledají nějaké náhrady za tyto původní objevitelské cesty (projít nějakou vzdálenost pěšky, na kole, trabantem). Svět byl rozparcelován, vykolíkován a přesně zaměřen. Jako vedlejší produkt této činnosti se stalo to, že přesně víme co kde je, jak je co dlouhé, vysoké a hluboké. A kde jsou významné okrajové body. A rádi je vyhledáváme a jezdíme se na ně dívat. Mezi ně patří i nejzápadnější bod evropského kontinentu.
Cabo de Roca je takovým hraničním bodem. A nemusíte k němu podnikat složitou cestu. Nachází se totiž 40 km západně od portugalského Lisabonu, od města Sintra s řadou pěkných paláců ho dělí jen 18 km. Proto by ho neměl, či nemusel vynechat žádný návštěvník Lisabonu, který hodlá ve městě pobýt více jak dva dny. Návštěvu mysu lze skloubit s prohlídkou Sintry. Ale je nutno dodat, že si při jednom dni budete muset vybrat, co chcete ze Sintry vidět, protože všechno v jednom dni včetně mysu se dá stihnout jen velmi obtížně. Dostat se na místo hromadnou dopravou je vcelku jednoduché. Většina návštěvníků volí cestu ze Sintry. Do Sintry jezdí každou čtvrt hodinu vlak z centrálního lisabonského nádraží hned vedle náměstí Rossio. Odtud pak jednou za hodinu vyjíždí autobus č. 403 ze zastávky před vlakovým nádražím (jeďte vlakem do Sintry až na konečnou, tj. druhou zastávku). Cesta obvykle trvá do ¾ hodiny. Autobus odtud dále pokračuje do města Cascais. I do tohoto místa jezdí přímý vlak z Lisabonu, tentokráte z nádraží Cais do Sodré (nedaleko od velkolepého Praca Do Comércio na břehu řeky Tejo), celou cestu podél řeky či moře.
Na samotném konci světa toho moc není, jak se na správný konec sluší. Je zde maják (za plotem) a pak vedle autobusové zastávky budova s informacemi a WC, nedaleko ještě obchod s upomínkovými předměty. Odsud je to na okraj srázu, z kterého to je ještě 150 metrů k mořské hladině, jen kousek. Nachází se tady památník, na kterém jsou vedle souřadnic 38°47’ s. š., 9°30‘ z. d. ještě slova básníka Luíse de Camõese „kde země končí a moře začíná“. A to je to, proč se sem jezdí. V minulosti sem chodili již Římané, kteří místo nazývali ‚Promontorium Magnum‘. Dnes tu můžete potkat směsici národů. Nejvíce mě tam „zaujala“ skupinka klasických Rusů. Namakaní svalovci měli na sobě trička se separatistickými republika z východní Ukrajiny. Mávali zběsile jejich vlajkami, obličeje si zakrývali šátky a vše si pečlivě dokumentovali. Hádám, že už je všechno někde na fejsbuku. Zda-li si u toho snili sen o cestě ruských tanků na západ až na výspu Atlantického oceánu, jak činili někteří jejich (pra)dědečci, mi není známo.
To místo je ale rozhodně fotogenické, zejména když chytnete dobré počasí. Útesy táhnoucí se na sever od památníku jsou dech beroucí. A pokud se přiblížíte k okraji srázu, dostane se vám i pořádné zvukové kulisy. Jen by to chtělo ještě něco – dostat se až na břeh. Zdá se to jako nemožné, ale při troše dobré vůle máte k tomu šanci. Vydejte se od památníku jižním směrem podél útesu. Po několika stovkách metrů přejdete přes hranu kopce a pod sebou uvidíte další ostré kameny vystupující z moře. Když se dobře podíváte, všimnete si, že v jednom z největších moře vyhlodalo díru skrz na skrz. A přesně tam musí směřovat vaše kroky. Dolů vede znatelná stezka, která je sice prudká, ale schůdná. Pak se před vámi otevře dolů prudká rokle. Nemusíte do ní sestoupit hned, sestupujte po jejím levém okraji, až se dostanete do dolní poloviny. Tam vlezte do rokle a sestupujte jejím středem. Konec je nejprudší, ale nějaká dobrá duše sem natloukla hřeb na kterém je navázáno lano, takže posledních několik metrů můžete pohodlně slanit. A pak za svojí námahu budete odměněni. Ocitnete se na nádherné pláži s oblými valouny přímo proti skále s velkým otvorem. Můžete se kochat pohledem na oceán a vědět, že západním směrem není pevnina. Jen voda, spousta vody a až někde tam strašidelně daleko je Amerika.
