Den třetí
Putování začíná mít podobu jednoznačných rituálů. Snídaně, ještě převařit další dávku vody, zbourat stany, všechno do loďáků, nalodit se. Neplujeme ani půl hodiny a ocitáme se u odbočky na kanál Gorgovat. Podle mapy je velice krátký, za ním má být veliké jezero. Naše první jezero, to si nemůžeme nechat ujít a tak vyrážíme vpřed. Břehy kanálu jsou pokryty hustou vegetací, o to je více náhlý přechod na volné jezero. Koukáme na tu nenadálou obrovskou plochu. Kolem řvou tisíce žab, hejna volavek létají kolem. Nejde jinak, než se vydat dál. Projíždíme přes zúžené hrdlo jezera, před námi leží jeho větší část. Jenomže v tom se na nás vrhla mračna mušek. Je těžké udržovat loď v daném směru, pádlovat, případně ještě fotit či filmovat a k tomu ještě bojovat s mouchami. Nakonec tedy velíme k strategickému návratu zpět do kanálu. Začínám mít takové tušení, že přejezdy jezer, které nás ještě čekají, možná nebudou až tak zábavné, jak se to zdálo na počátku.
Vracíme se zpátky do Litcova a plujeme dále. Voda v kanálu už tolik neteče, takže pádlování je opravdu pro pohyb vpřed nutné. Také došlo k změně krajiny. Les zmizel už včera, kanál je už lemován jen stromy podobným vrbám. Na jednom místě se kanál mění v jakýsi lužní les. Proplouváme s loděmi mezi stromy, pocit, že jsme kdesi v džungli, je velice sugestivní. Po chvíli se kanál zase mění a tentokráte je lemován hlavně rákosím. Plujeme a hledáme místo na přenocování. A stále jen to rákosí. Z dálky máme vždy pocit, že támhle za tou zatáčkou se to přeci tak pěkně zelená – tam musí být zelená travička. Ale zblízka je to zase jenom rákosí. Nakonec narazíme na místo, kde kdosi pečlivě vyplenil kus divočiny a udělal si políčko. Přirážíme ke břehu a pozorujeme, zda tady i někdo bydlí. Nikde nikdo. A když se nám zdá, že i políčko leží ladem, tak na jeho samém kraji stavíme stany. Dále už je to opět rutina, ale noční ohýnek, ten nezevšední.
Den čtvrtý
V noci jsme slyšeli zvuky motorových člunů. Ráno jsme zjistili, že lodě patrně směřovaly na jezero Isac. Náš noční kemp byl jen kousek od kanálové spojky na toto jezero. Těsně před jezerem přistáváme a prohlížíme si rybářské chýše. A pak se vydáváme opět na jezero. První, čeho si všimnu je, že na východě se již rýsuje písečná kosa Caraormanu, snadno rozpoznatelná díky mohutným sloupům vysokého napětí. Ale zatím jsme teprve na jezeře Isac. A vše se opakuje. Ptáci, žáby, přidávají se lekníny, ještě ale nekvetou. A opět mouchy.
Opouštíme jezero, míjí nás motorový člun vezoucí turisty. S těmi turisty to není vůbec zlé. De facto jsme žádné nepotkali, pokud nepočítám další českou výpravu, s kterou jsme se míjeli už od Hlavního nádraží v Praze. Delta je stále relativně panenskou krajinou, kde Vás neprudí mraky lidí. Jen ty plastové lahve se začínají zvolna objevovat.
Míjíme odbočku do kanálu Crisan, který vede do stejnojmenné vesnice na Sulinském rameni Dunaje. Delta Dunaje má tu úžasnou vlastnost, že pokud chcete, můžete křižovat z jednoho konce Delty na druhý, vždy můžete najít nějaký vhodný kanál, který Vás dopraví z jednoho ramene Dunaje do druhého. My se ale i nadále držíme Litkova. Na konec mizí i ten stromový porost podél kanálu. Ten se začíná rozšiřovat a před námi se objevuje Caraorman. Písečná kosa, na které se nachází stejnojmenná vesnice. Dnes rozhodně nebudeme mít problém se zakempováním. Na krásné loučce vedle vody stavíme stany. Je tak pěkně, že neodolám a vrhnu se do vody. Za mohutného řevu udělám pár temp a pak se vracím na břeh. Začátek května neznamená vodu na koupání ani v Rumunsku.
Večer se opravdu vydařil. Zapalujeme oheň a posilujeme imunitní systém nějakým tím dobrým truňkem. Ve dvě v noci nám dochází dřevo, vrháme se do lodí a plujeme po potemnělém kanálu proti proudu na dříví. Nakládáme jednu loď a s měsícem v úplňku se vracíme zpět. Opravdu podařený večer.
Den pátý
Ráno si rádi přispíme, takže na cestu se vydáváme opět kolem poledního. Naše cesta nejdříve míří do vesnice Caraorman. Rádi bychom dočerpali nějaké ty lihové nápoje a pokud možno i chleba a nějaký ten pamlsek. Nemáme ale štěstí. Vesnice nebudí dobrý dojem. Ve slepém rameni, kde se nachází cosi jako přístav se zvolna rozpadají trosky čehosi, co snad mělo být továrnou. O kus dále zústaly svému osudu nedostavěné obytné domy. Za Causesca měli s Caraormanem velké plány. Snad se tu mělo něco těžit, také existoval fantasmagorický plán na zúrodnění (tj. zničení) celé Delty. Dnes na okraji vesnice vidíte nejroztodivnější rezavé součástky, kde v tichosti podléhají času. Ve vesnici jsme nalezli obchod. Bohužel otevíral až v pět odpoledne. Rozloučili jsme se s touto „výspou civilizace“ a vyrazili do kanálu Caraorman. Ten po několika kilometrech končí v jezeře Puiu. To bylo naším cílem.
Kanál samotný byl relativně nezáživný, ale nedaleko od jezera se na jednom místě náhle rozšířil a my mohli s nadšením fotografovat nové rostlinky. A také jsme v dalekohledu konečně uviděli pelikány. Jako mohutné vzdušné koráby brázdily oblohu majestátně občas mávnouc křídly. A pak už to byl jen kousek k jezeru. Zakotvili jsme v ústí kanálu a pátrali, kde asi bude ústí protějšího kanálu. V dalekohledu jsme uviděli konstrukci vyhlídkové plošiny a kdesi za ní se v korunách stromů skrývala jakási polokoule, která budila dojem vodojemu. Vyrazili jsme.
Jezero mohlo mít na šířku tak možná dva kilometry, když jste ale uprostřed, máte dojem, jako byste byli uprostřed širého moře. Ústí protějšího kanálu se opravdu ukázalo u oné vyhlídkové plošiny, které občas lemují kanály. Je to patrně vymoženost až moderní doby, nevzpomínám si, že bych něco takového viděl při mé první návštěvě před dvanácti lety. Po pár stech metrech přirážíme ke břehu. Vedle rozhledny stojí kříž – umělecké dílo sochaře z šedesátých let. Barva už pomalu všechna zmizela, na starých fotkách byla skulptura ještě barevnější než nyní.
Nakonec se rozhodneme, že pojedeme ještě dál. Na nové mapě je totiž namalováno něco jako turistický resort mezi jezerem Puiu a Rosu. A opravdu. Není úplně nový, stával tu už kdysi, jen se přistavěly nové domečky. Nacházíme tu jen správce, který nás tu ale nechce nechat zakempovat. Nakonec to zkoušíme v rohu „kempu“ načerno, jsme ale odhaleni a tak mizíme dál směr Rosu. Na jeho břehu je zakotvena velká loď, muž z její paluby ukazuje, že kempovat se dá dále. Marně hledáme vhodné místo. Nejsme jako pelikáni, kterým stačí rákosí. Nakonec se vracíme až zpět ke kříží u jezera Puiu. Stíháme vše na poslední chvíli. Celý den jsem s obavami sledoval barometr, jak šel povážlivě dolu. Večer se přihnaly mraky a v dálce směrem ke Caraormanu se začaly dít neuvěřitelní věci. Hromobití a bleskobití, nakonec i ten déšť se přihnal, ale už značně vyčerpaný.
