Jihovýchod Rakouska oplývá neobyčejným množstvím hradů a zámků. Je dokonce v tomto směru jednou z nejbohatších oblastí celé Evropy, a tak nepřekvapí, že právě zde spatřila světlo světa vůbec první rakouská tematická trasa – Schlösserstraße.
Stezka je dlouhá přibližně 350 km a spojuje 14 nejdůležitějších šlechtických sídel jihovýchodního Štýrska a jižního Burgenlandska. V podstatně delší štýrské části stojí tři hrady (Deutschlandsberg, Neuhaus, Riegersburg) a všechny zámky, jež mají beztak hradní minulost (Aichberg, Hartberg, Herberstein, Kapfenstein, Kornberg, Obermayerhofen, Pöllau, Schielleiten a Stubenberg), dále pak klášter Vorau a historické jádro městečka Bad Radkersburg u hranice se Slovinskem, které rovněž patří ke stezce. V Burgenlandsku je pak doplňují hrady Güssing a Schlaining.
Každá z památek v sobě skrývá jisté tajemství charakteristické pro dobu jejího vzniku a předkládá svým návštěvníkům něco speciálního. Cílem je přitáhnout pozornost nejen dospělých, ale i dětí, aby se výlet stal hlubokým zážitkem pro celou rodinu, což ale neznamená, že by si tu samotní dospělí nepřišli na své.
Díky nápaditosti pořadatelů se návštěvníci ocitnou nejen v úžasném prostředí zhmotněných snů dávných majitelů, ale zároveň i v jakémsi stroji času, který je dopraví do různých období naší minulosti a nechá je vychutnat si jak tehdejší bydlení, tak třeba hodování podle starých receptů, případně podpoří jejich vlastní kreativitu.
Kde se vzala taková hustota středověkých opěrných bodů? Inu, uvědomme si, že se jednalo o východní hranici svaté říše římské, a tu bylo třeba střežit proti nepřátelům z východu, ať už Slovanům, maďarským Kurucům anebo Turkům. Ostatně sám německý název Rakouska – Österreich – znamená v překladu „východní říši“. Většina z těchto opěrných bodů nikdy nebyla dobyta.
Platí to i o nejmajestátnějším a nejrozlehlejším mezi nimi – východoštýrském hradu Riegersburgu. Přezdívalo se mu „štýrský Gibraltar“. Tyčí se totiž na výrazné dvousetmetrové čedičové skále, ve výšce 482 m n. m. Po ránu, kdy ještě údolí halí mlha, působí až přízračně pohádkově.
Provází ho pověst nejnedobytnější křesťanské pevnosti. Označili ho tak Turci, kteří si na něm vylámali zuby. Kde by se nadáli, že je toto velkolepé strategické sídlo dílem jediné ženy – hradní paní Kathariny Elisabeth von Galler, přezdívané familiérně Gallerína. Byla to žena rázná, nesmlouvavá a s kdekým v okolí ve při. Říkalo se jí taky Zlá Líza (Schlimme Liesl). Svou energičnost uplatňovala i vůči svým třem manželům: prvního vyplatila, aby se jí nepletl do majetkových záležitostí, druhý nedělal potíže jen proto, že byl vojákem z povolání a hrdinně padl v bitvě, a s třetím se dokonce rozvedla!
To ona nechala původní hrad v 17. stol. mocně opevnit a nově vojensky vybavit. Tříkilometrové hradby, šest bran a dvanáct bašt mělo hrad chránit hlavně před Turky, kteří oblast sužovali už dvě století předtím a zdecimovali tehdy spolu s morovou epidemií zdejší obyvatelstvo o třetinu. Za hrabat Purgstallů pak byla pevnost dokončena. Vešlo se prý do ní veškeré osazenstvo hradu a podhradí i s dobytkem.
Gallerína ovšem nebyla jediným stavebníkem v dějinách hradu. Tím prvním písemně doloženým byl v roce 1138 jakýsi Rüdiger, podle něhož byl hrad pojmenován Ruotkerspurch. Další majitel Hartnid už ke svému jménu připojil přídomek von Riegersburg. Pak šel hrad jako obvykle z ruky do ruky, někdy sňatkem, jindy bojem či intrikami. Šlechtici Reinprechtovi von Walsee-Enns třeba pomohl získat rodinnný majetek zpět sám císař Zikmund. Reinprecht pak nechal v západní skalní stěně vysekat technicky náročnou, 120 m dlouhou „oslí stezku“. Ještě než hrad roku 1648 připadl Galleríně, přestavěl ho její předchůdce Erasmus von Stadl v renesanční zámek.
Roku 1822 získali panství v dražbě knížata z Liechtensteinu. Koncem druhé světové války byl hrad notně poškozen a právě tomuto knížecímu rodu vděčíme za jeho záchranu. Vlastní ho dodnes a jako na cizí státní příslušníky se na ně nevztahuje rakouský zákon z roku 1919 o zrušení šlechtických titulů a jiných privilegií.
Za Valpuržiny noci 30. dubna, ale i za úplňkových letních nocí se to tu často hemží čarodějnicemi a kouzelníky. Vážněji laděné výstavy naproti tomu připomínají, že tyto pohádkové bytosti mají daleko vážnější historický podtext: i zde se totiž pořádaly inscenované čarodějnické procesy, jimž padlo za oběť mnoho žen vymykajících se běžné populaci. Nejprominentnější mezi nimi byla manželka hradního správce Katharina Paldaufová, upálená v roce 1675, tři roky po smrti Galleríny.
Dnes už hrad dobývají naštěstí jenom turisté. Ti pohodlnější využijí výtahu, ti aktivnější využijí náročnější pěší stezku, případně horolezeckou trasu, která končí přímo u hradní taverny.
Od farního kostela v obci cesta prudce stoupá postupně čtyřmi branami do dolního hradu Lichteneck. Tyto brány postavil mistr Bartholomäus Ebner mezi lety 1678 a 1690. Volně stojící Pyramidovou branou vede dlouhá dlážděná cesta na vinicemi pokrytou planinu. V tomto předhradí stojí bývalá zbrojnice a sklad proviantu. Přes vnější hradní příkop vede dřevěný most k Václavově bráně, která upoutá bohatě zdobeným portálem stráženým sochami řeckých bohů Marta a Bellony.
Od hraničního pomníku je to už jen kousek přes další příkop a most k hornímu hradu zvanému Kronegg. Stojí tu mohutný zámecký komplex s mnoha pokoji, jídelnou, rytířským a bílým sálem. Uvnitř skrývá dvě protáhlá nádvoří ve stylu pozdní renesance a pozdního baroka, s bohatě zdobenými arkádami a studnou.
Ona zmiňovaná oslí stezka je momentálně uzavřena. Kdysi však skrývala dosti nečekané nebezpečí: začínala totiž právě pod dvoumístným prevetem, kde si ulevovala Gallerínka. Ráda prý tak činila v živé debatě s některým ze svých hostů. Možná i proto se tak dobře dařilo vinici, kterou na hradě založila. Byla to v každém směru výjimečná žena a zanechala budoucím generacím opravdu jedinečnou památku. Dnes bychom ji asi spíš poctili přízviskem Velká Alžběta.
