Když se spojí moc podpořená penězi s vášní, může vzniknout jedinečné dílo. To vše se dokázalo projevit v 18.století v osobě landkraběte Karla, nejvyššího náčelníka Hesenska. Pan landkrabě byl správný aristokrat, který se rozhodl si vybudovat krásný zámecký park, kterého by na světě – nebo alespoň v širokém okolí – nebylo.
Karel miloval italskou zahradní architekturu, tak nemůže překvapit, že si na dílo najal Giovanniho Francesca Guerniera, italského architekta, který se počátkem 18.století dal do díla. Do díla byla zapojena krajina a zejména její hřbet, který se táhne nad zámkem Wilhelmshöhe. A zde na vrcholu byla zbudována jedna dominanta celého parku, mohutná budova zvaná Oktagon, na jejímž 
vrcholu je umístěna opravdu veliká socha boha Herkula. Samotný Oktagon má na výšku 31,15 m a z jeho přední části trčí vzhůru pyramida o výšce 26,1 metrů a na jejím vrcholu je samotná socha Herkula o výšce 8,25 metrů. Zatím můžete jen nedůvěřivě krčit rameny a říkat si – no a co – takových soch jsem už viděl/a. A máte pravdu. To kouzelné totiž spočívá v tom, že si Karel nechal zbudovat jakousi umělou řeku s vodopády, kaskádami a dokonce i gejzírem. To už pravda zní trochu fantaskně, protože stavby se zbudovat dají, ale co s tou řekou, zejména když začíná na kopci. Má to pochopitelně drobný háček, ta řeka tam neteče neustále. To by nakonec ani nebylo moc zajímavé. Karel totiž nechal postavit nádrž, do které schraňoval vodu, kterou jednou za čas naráz vypustil. A pak se děly věci. Voda se řítila koryty, přepadávala ve vodopádech a lehce meandrovala způsobem, že návštěvníci mohli vše sledovat v přímém přenosu za chůze. Je pochopitelné, že teprve až moderní doba umožnila toto vodní show shlédnout i širokým vrstvám poddaných. Takhle si to jistě Karel nepředstavoval, že mu prostý lid bude šlapat po trávnících. Ale Karel je již skoro 3 století mrtev, tak si nemůže stěžovat.
Kassel jsem si vybral k zastávce při jedné ze svých cest po Německu. Zaparkoval jsem nedaleko od Oktagenu, kde je vybudované rozsáhlé parkoviště, které je schopno přijmout řadu návštěvníků toužících spatřit toto dílo zapsané na seznam UNESCO (poslední německý zápis z června 2013). Byla středa, lehce po třetí odpoledne, kdy jsem se vydal směrem k Herkulově soše. Orientace je zde jednoduchá, protože dílo Johanna Jacoba Anthoniho, zlatníka z Augsburgu, je vidět do daleka. Již krátce po dokončení Herkulova monumentu v roce 1717 se muselo začít s opravami díky nestabilnímu podloží. Ani dnešní doba není jiná, takže Oktagon se momentálně nachází ve fázi rekonstrukce. Bude se opravovat měděný plášť sochy, částečně zkorodované výztuhy, okolí se bude odvodňovat a spousta dalších částí. Dle informační cedule mělo vše být dokončeno již v říjnu 2011. Asi se to nějak nestihlo. Nevěřte tomu, že vše v Německu je precizní (pokud si chcete přečíst o jednom opravdu odstrašujícím případu, přečtěte si o stavbě hamburské filharmonie). A to ani tehdy, když je na opravu plánováno 20,1 milionů €.
Obešel jsem Oktagon a pod sebou jsem měl nádherný výhled na park Wilhelmshöhe. Má rozlohu 246 ha a je to opravdu evropský unikátní kopcovitý park. Vzdušná vzdálenost mezi Oktagonem a palácem Wilhelmshöhe je zdánlivě pouhých 1500 metrů, ale na této distanci dojde ke změně nadmořské výšky o 240 metrů. Nakláním se dolů a trochu zklamaně konstatuji, že žádnou vodu nevidím. Tak mám prostě smůlu, řekl jsem si. Ale park je pěkný, sejdu dolů a udělám si menší procházku. Začal jsem tedy sestupovat po schodišti z Oktagonu dolů kolem nádrže s hlavami obrů, schodiště se posléze kolem umělého kanálu/kaskády narovnává. Všude kolem je mokro a po kamenných blocích stékají malé pramínky vody. Pozorně se dívám směrem dolů a vidím, že se tam pohybuje celkem dost lidí. A náhle mi to dochází. Dorazil jsem jen s nepatrným zpožděním. Landkrabě Karel totiž nechal vystavět vodní show tak, aby panstvo mohlo valící se vodu sledovat během chůze od Oktagonu dolů k paláci. Nemusí tedy 
ještě být všechno ztraceno, říkám si a svižným krokem se dostávám ke konci kaskády, kde voda přepadává do Neptunova bazénku, kde se nachází i umělá jeskyně. Nezapomínejte, že se jedná o barokní dílo. Proudící voda se zde dostává do přirozeného koryta a v zákrutech a meandrech sestupuje zalesněnou částí ke spodní části parku. Po cestě se voda projede přes Steinhöferský vodopád, popluje pod Ďábelským mostem, poplave po Akvaduktu, aby se zvolna blížila k závěrečné akci. Moje ostrá chůze má úspěch, postupně jsem dohnal valící se řeku nebo spíše potok. 350 tisíc litrů vody není zanedbatelné, ale přeci jen to nemůžete srovnávat s řekou. Například ve Vltavě takové množství v hlavním městě proteče při běžném průtoku tak za 5-7 vteřin. To už jsem se ale blížil k dolnímu jezírku. Spousta lidí postávala kolem. Nic moc se nedělo, jen kousek od břehu byl menší ostrůvek, z kterého prýštil menší proud vody do vzduchu. Zaradoval jsem se. Sláva, nepřišel jsem pozdě, stihl jsem to. Netrvalo dlouho a kdesi byla otevřena tajemná klapka, která způsobila, že z ostrůvku vyrazil k obloze do výšky padesáti metrů ohromný sloup vody. Dovedu si představit, že před třemi stoletími to musel být opravdu monstrózní zážitek pro přítomnou šlechtu. Dnešní rozmlsané obecenstvo je pochopitelně také nadšeno, ale zážitek již není jistě tak šokující jako kdysi. Ale tím se rozhodně nenechte odradit. Jaro bude jistě nejlepším ročním obdobím na návštěvu parku. Všechno je rozkvetlé a tráva svěže zelená. A nezapomeňte navštívit i zámek Wilhelmshöhe, který byl v současné podobě dokončen až po smrti landkraběte Karla. V zámku se nachází výborná obrazárna.
Užitečné informace:
Vodní představení se koná v ročním období od 1.května do 3.října a to vždy ve středu, v neděli a ve svátky. Vstup je zdarma. Vodní představení začíná u Herkulova zámku v 14:30. Orientačně můžete počítat, že voda bude mít tento jízdní řád:
14:30 Začátek u Herkulova zámku (nádrže s hlavami obrů)
15:05 Steinhöferský vodopád
15:20 Ďábelský most
15:30 Akvadukt
15:45 Gejzír v dolním jezírku
Každý rok první sobotu od června do září se koná noční osvětlené vodní představení.
