„Kdybyste mě ve Vídni hledali, tak jsem v kavárně, nebo tam směřuji.“ Známý výrok slavného publicisty a kunsthistorika Alfreda Schmellera nejlépe pochopíte přímo v rakouské metropoli. Pokud totiž během své návštěvy nezavítáte ani do jedné z typických kaváren, jako byste ve Vídni ani nebyli. Což byste si mohli celý život vyčítat.
Kávověda pro začátečníky i pokročilé
Každá je stylová. Židle thonetky nebo vysezené fotely, lavice potažené plyšem, skleněné lustry, velká zrcadla, mramorové stolečky. Aktuální i vybledlé dobové plakáty, kulečník, ohmatané karty. Nad omamnou vůní čerstvě připravené kávy šustí stránky novin a časopisů, do vřavy různé intenzity cinkají o talířky vidličky a lžičky. Personál mnohdy jako vystřižený z filmů pro pamětníky, ve kterých dámy ani v létě nechodily naboso a muži nosili motýlky. Hbitě lavíruje mezi stoly se stříbrným podnosem, na kterém ke kávě nechybí sklenice vody s kávovou lžičkou nahoře. Vídeňské kavárny. S patinou, někdy více či méně omšelé, s nadčasovou elegancí okořeněnou nostalgií po imperiální slávě nebo v modernějším pojetí. Nedílná součást životního stylu, ke kterému patří umění odpočívat a žít.
Před návštěvou vídeňské kavárny je dobré mít alespoň základní povědomí o tom, co vás tam čeká, a vyvarovat se tak případného faux pas. V nefalšované vídeňské kavárně, ať je komornější nebo veliká a chodí se tam i třeba na obědy, pořád platí dvě zásadní pravidla, vždy ve prospěch hosta. Nepospíchat a nikdy si neobjednávat pouze „kafe“. Ono to totiž ani není dost dobře možné. Jen studium všeho, co typická vídeňská kavárna nabízí, ať už jde o kávové kreace či výběr z moučníků, nadýchaných bábovek, buchet nebo závinů vesměs domácí produkce, zabere docela hodně času. A že je z čeho vybírat! Považte. Kleiner Schwarzer nebo Kleiner Brauner, Großer Schwarzer nebo Großer Brauner, Wiener Melange, Verlängerter, Einspänner, Franziskaner, Mazagran, Maria Theresia, Fiaker, Kapuziner, Pharisäer, Omas Häferlkaffee… Namítnete, že vše je přece káva. Zajisté. Nicméně od roku 1683, kdy prchající poražený Turek zanechal ve Vídni vaky s tehdy záhadnými hnědými zrny (dva roky poté údajně otevřela první vídeňská kavárna), se zrodilo tolik druhů kávových specialit, že se bez nápovědy, naštěstí popsané v menu, stěží obejdete. Jinak byste nevěděli, které je například malé či velké espreso se smetanou, s teplým mlékem a mléčnou pěnou, s větším množstvím horké vody, mocca se šlehačkou, kde je šlehačka místo mléčné pěny, kde je jí více než kávy, která káva je obohacena o kapku rumu, likéru či třešňovice nebo zda se káva servíruje ve sklenici, šálku nebo „babičkovském“ hrníčku. Ve vídeňských kavárnách, kam kdysi chodívali například Sigmund Freud, Gustav Mahler, Max Reinhardt, Marlene Dietrich, Romy Schneider či Burt Lancaster, na kelímek prostě zapomeňte.
Obývák bohémy
Vídeň sice nebyla prvním evropským městem, které se mohlo pochlubit kavárnou, ale kultura pití kávy, která se tu vyvinula během staletí, je nicméně dodnes ojedinělá. Vídeňské kavárny jsou instituce s dlouhou historií. Místa, kde se setkávali a dodnes setkávají nejenom „obyčejní“ konzumenti, ale také literáti, hudebníci, umělci i politici, aby při šálku lahodného moku rozjímali, debatovali od politiky přes umění až po nesmrtelnost brouka, filozofovali, tvořili, flirtovali, domlouvali obchody, četli denní tisk či knihy, dali si partičku mariáše a v poslední době také „surfovali“ na internetu. Ani Vídeň neunikla postupující globalizaci, majitelé proslulých kaváren jdou s dobou a hostům pořídili wi-fi a občas i plazmovou obrazovku pro přenosy sportovních utkání, naopak kvůli evropským směrnicím se už nesetkáte se šedomodrými obláčky cigaretového kouře. Co se snad nikdy nezmění, jsou číšnice v šatech se zástěrkou, v černých punčocháčích, s bílým čepcem ve vlasech. Někdy bývá větším zážitkem než chuť v šálku pozorovat kmitání úslužného personálu, jeho galantní úklony, a naslouchat zdvořilé mluvě, která se hemží takřka zapomenutými výrazy typu račte prosím, milostivá, uctivý služebník, rukulíbám…
U kávy můžete také dle libosti jen lelkovat nebo naopak pracovat. Literát Peter Altenberg si adresu své oblíbené kavárny, která se stala jakýmsi jeho druhým obývákem, nechal dát na vizitky, aby mu tam mohli doručovat poštu. Demel, Hawelka, Schwarzenberg, Central, Imperial, Sacher, Griensteidl, Frauenhuber, Landtmann, Prückel, Sperl, Hummel, Drechsler, Weimar… Co jméno kavárníka a kavárny, to legenda a slavná tradice. Jsou to kultovní instituce, které se staly slavnějšími než jejich slavní hosté. Popíjení kávy vám na několika místech zpříjemní i živý koncert či reprodukovaná hudba, od nesmrtelných valčíků přes nestárnoucí operetní melodie, lidové písně až po jazz a DJ-sound. Hudba ke kávě je tradicí datovanou od roku 1788, kdy Martin Diegand založil první koncertní kavárnu. Své kompozice v ní publiku přehrávali i takoví velikáni, jako např. otec a syn Straussové nebo Beethoven.
Pokud dáváte přednost posezení v moderní kavárně některého z oblíbených řetězců, splní vám dynamická rakouská metropole samozřejmě i takové přání. Dát si ale šálek kávy v typické kavárně s historií sahající do 19. stol. přináší kromě dávky kofeinu s patřičným doprovodným mlsáním především neopakovatelnou atmosféru a zážitek k nezaplacení.
