Nejřímštější z římských náměstí

Někdo říká, že je to nejkrásnější barokní náměstí v Římě. Jinému to nestačí a trumfuje tvrzením, že je to nejkrásnější římské náměstí vůbec. A třetí doplňuje, jako kdyby to ještě nestačilo, že je to jedno z nejkrásnějších náměstí v celé Itálii. To už se zdá být hodně odvážné, což však nevylučuje, že je to zároveň pravdivé. Piazza Navona.

Asi největším prokletím současného Říma je pouliční provoz, před kterým není skoro úniku. Záplavou aut se proplétají mopedy a motocykly, hluk a výfukové plyny tvoří neoddělitelnou kulisu prakticky jakékoli pěší cesty městem. A protože právě chůze je pro toho, kdo chce Řím opravdu poznat, základním způsobem přemisťování, užije si jich každý turista víc než dost. Takže tu máme první obrovské plus, které zaznamenáme, aniž bychom se ještě příliš rozhlíželi kolem sebe – na Piazza Navona je klid, protože sem žádné dopravní prostředky nesmějí. A i když od dopoledne do noci zaplňují náměstí davy turistů i místních, tenhle klid a pocit, že velkoměsto je někde daleko, že jsme se vymanili z jeho sevření a přenesli se do časů, kdy jediným dopravním zvukem bylo klapání kopyt, ten narušit nedokážou.

Druhá věc – prostor. Tady, v římském obvodu I, konkrétně v rione (historické čtvrti) Parione, převládají malá náměstíčka a úzké uličky, ale náhle člověk některou z nich vyjde na rozlehlé prostranství, stín a příšeří vystřídá bez varování sluneční jas a s ním najednou přichází pocit volného nadechnutí, touha vběhnout do toho prostoru, rozhlédnout se do všech stran, ba snad se i rozletět jako jeden z římských holubů. Nebylo by špatné, mít tu křídla. Z ptačí perspektivy by ještě daleko lépe vynikly tvar a velikost náměstí. Severojižně orientovaný, velmi dlouhý a relativně úzký obdélník kopíruje dodnes tvar stadionu o rozměrech zhruba 240 × 65 m, který v těchto místech nechal postavit císař Domicián ke konci 1. stol. A právě tento circus agonalis, kde se konaly agones (atletické soutěže a dostihy), dal náměstí nejen tvar, ale i jméno, když přes podoby in agone či nʼAgona vznikla konečně Navona. Zbytky tribun původně poskytujících prostor pro 20 000 diváků tu ostatně stály až do renesance. Místem konání různých slavností či turnajů zůstalo prostranství i ve středověku. Od roku 1477 sem byl z Kapitolu přemístěn městský trh a o osm let později bylo náměstí vydlážděno a kolem něj postaveny na antických základech obytné domy. V té době byla Piazza Navona největším náměstím v Římě.

Papež Řehoř XIII. se po svém zvolení v roce 1572 pustil do ambiciózního projektu, který měl výrazně zlepšit zásobování Říma vodou. Byla dokončena kompletní rekonstrukce antického vodovodu Aqua Virgo, postaveného Marcem Vipsaniem Agrippou v roce 19 př. n. l., kterou zahájil už o více než 100 let dříve Mikoláš V. Na tento staronový vodovod pojmenovaný Acqua Vergine pak navazovaly kašny na všech významných náměstích města, z nichž mnohé byly budovány nově právě za Řehořova pontifikátu. Piazza Navona dostala kašny hned dvě, jednu na severním a druhou na jižním konci, které vytvořil Giacomo della Porta. Jižní byla vyzdobena jako skoro všechny ostatní městské kašny té doby sochami Tritónů, delfínů, divadelními maskami apod., zatímco severní kašna zvaná Calderari zůstala zřejmě z finančních důvodů bez jakékoli výzdoby. Své zvláštní jméno (kašna mědikovců) dostala podle stejnojmenné ulice probíhající při severním konci náměstí, kde od konce 15. stol. žili a pracovali mědikovci.

U této úpravy náměstí nezůstalo příliš dlouho. V polovině 17. stol. přistoupil papež Inocenc X. k jeho výrazné proměně. Náměstí tehdy získalo do značné míry svoji současnou tvář dokonce se třemi kašnami a dodnes je také trvalou připomínkou rivality dvou velkých mistrů římského baroka, Berniniho a Borrominiho. Gian Lorenzo Bernini začal svou uměleckou kariéru už za papeže Pavla V. pod patronátem jeho mocného synovce a velkého mecenáše umění, kardinála Scipiona Borgheseho. Za 21 let trvajícího pontifikátu Urbana VIII. z rodu Barberiniů, s nímž ho pojilo osobní přátelství, se pak stal Bernini takřka monopolním umělcem papeže a jeho rodiny, když působil nejen jako sochař, ale také architekt a urbanista. K jeho oficiálním funkcím patřil „kurátor papežské sbírky umění“, „ředitel papežské slévárny v Castel SantʼAngelo“ a také „komisař kašen na Piazza Navona“. Urban VIII. ale v roce 1644 zemřel a novým papežem, který přijal jméno Inocenc X., se stal kardinál Giovanni Battista Pamphilj, nepřítel Barberiniů. Od Berniniho se odvrátil a začal preferovat jiné umělce, mezi nimi i Francesca Borrominiho. Ten byl jen o tři čtvrtě roku mladší než Bernini, ale i přes svůj nesporný velký talent se proti němu dosud prosazoval jen velmi obtížně. Nejen, že nedostával zdaleka tolik zakázek, ale občas musel překonat i osobní ponížení. Se svým strýcem Carlem Madernem pracoval Borromini na paláci Barberiniů, ale když Maderno zemřel, Urban VIII. Borrominiho „přehlédl“ a dokončením stavby pověřil – Berniniho.

Pamphiljové měli od 16. stol., kdy se usadili v Římě, na Piazza Navona malý palác. Inocenc X. se ho rozhodl přestavět, zvětšit a adekvátně k němu upravit i celé náměstí – podobně jako jeho nenáviděný předchůdce učinil s palácem a náměstím Barberini. Hned v roce 1644 pověřil přestavbou paláce svého oblíbence Girolama Rainaldiho, který pak měl po jeho dokončení postavit hned vedle společně se svým bratrem Carlem nový kostel. Na obou stavbách pracoval určitou dobu společně s Rainaldiovými i Borromini. V Palazzo Pamphilj dnes sídlí brazilské velvyslanectví, takže palác není veřejně přístupný, ale umění zmíněných architektů můžeme do sytosti obdivovat na průčelí i v interiéru sousedního kostela SantʼAgnese in Agone.

U Via Appia si papež jednou všiml obelisku, který tam rozpadlý na čtyři kusy ležel v ruinách Maxentiova cirku. Papež se rozhodl, že obelisk původně vytvořený za císaře Domiciána v roce 81 využije jako dominantu nové, třetí kašny na Piazza Navona, která měla stát uprostřed náměstí naproti průčelí plánovaného nového kostela. V roce 1647 vyzval různé umělce včetně Borrominiho, aby vypracovali návrhy této kašny. Berniniho neoslovil, nicméně určitou lstí, v níž podle některých pramenů hrál roli princ Niccolò Ludovisi, manžel Inocentovy neteře, podle jiných Inocentova švagrová Olimpia Maidalchini, se podařilo, aby papež „náhodou“ zahlédl model, který Bernini vypracoval. A model ho tak nadchnul, že kašnu nakonec dělal Bernini, který se od té doby vrátil do papežských služeb. Inocenc se dokonce nechal slyšet, že jediný způsob, jak nerealizovat Berniniho díla, je nevidět je.

A tak vznikla nejslavnější a nejnápadnější z kašen na Piazza Navona, Fontana dei Quattro Fiumi neboli Kašna čtyř řek. Má podobu skály s jeskyní, kolem níž jsou rozsazeni čtyři říční bohové, personifikace veletoků na čtyřech tehdy známých kontinentech, obklopeni symbolickými ukázkami rostlinného a zvířecího světa každého světadílu – jsou tu Dunaj, Nil, Ganga a Rio de la Plata. Z vrcholu skály vyrůstá zmíněný obelisk, na špičce korunovaný tradičním emblémem Pamphiljů, holubicí s olivovou větévkou.

Místní průvodci s oblibou tvrdí, že pozice pololežící řeky Rio de la Plata s jednou rukou vztyčenou jakoby v obranném gestu proti průčelí kostela má naznačovat strach z toho, že se na ni kostel zřítí. Údajně jde o Berniniho pomstu Borrominimu. Občas se říká, že i rouška zahalující hlavu Nilu je znamením, že se socha nechce na kostel dívat (ve skutečnosti jde o symbolické vyjádření tehdejší nejistoty ohledně místa, kde Nil pramení). Reálně je však třeba si uvědomit, že kašna byla hotová ještě před tím, než se se stavbou kostela vůbec začalo. A dodejme také, že Bernini navrhoval celkovou podobu kašny, zatímco čtyři personifikace řek jsou díly jiných sochařů. Úspěšný Berniniho návrat do přízně papeže měl na Piazza Navona ještě pokračování – Bernini navrhl také novou podobu jižní kašny, která byla doplněna centrální sochou Maura a od té doby nese jméno Fontana del Moro. Severní kašna však i po vrcholně barokní přestavbě náměstí zůstala bez ozdob. Její současná podoba s ústřední postavou Neptuna probodávajícího chobotnici a řadou dalších soch pochází teprve ze 70. let 19. stol.

Ani nová podoba náměstí ale nepřerušila zdejší tradici konání nejrůznějších slavností a uměleckých či artistických vystoupení. V 18. a 19. stol. budily zaslouženou pozornost srpnové sobotní a nedělní slavnosti, jejichž součástí byla naumachia – vodní klání a „námořní“ bitvy na zatopeném náměstí proměněném pro ty chvíle v jezero. Městský trh se odtud přestěhoval na nedaleké Campo deʼFiori až v roce 1869, ale vánoční trhy se tu konají dodnes. Hned po Vánocích následuje slavnost Zjevení Páně (6. ledna) spojená pro římské děti s postavou hodné čarodějnice Befany z Piazza Navona, která je takovou o měsíc zpožděnou ženskou alternativou našeho Mikuláše. Létá sice na koštěti, ale stejně jako Mikuláš navštěvuje děti a do punčoch připravených u krbu či okna jim v noci z 5. na 6. ledna dává dárky – hodným sladkosti, sušené ovoce a drobné hračky, zlobivým uhlí.

Po celý rok pak je Piazza Navona pro Římany vyhledávaným místem procházek a posezení na skleničku v četných barech kolem náměstí – bella figura tomu říkají, vidět a být viděn, pořád se to počítá. A v korzování, posedávání a pozorování jim zdatně sekundují turisté, protože vynechat zřejmě nejřímštější z římských náměstí, to prostě nejde.

Jaroslav Hofmann (www.zemesveta.cz)