Takový památník jsem ještě neviděl, přinejmenším si to nevybavuji. V souvislosti s oslavami 60. výročí konce II. sv. války jsem zachytil reportáž o oficiálním otevření nového památníku v Berlíně. Shodou okolností jsem se v Berlíně ocitl ani ne dva týdny poté. Bylo tedy jasné, že to bude jeden z mých cílů. Věděl jsem, že se má památník nacházet někde u Braniborské brány, tak jsem se ráno raději v hostelu ptal, kde ho najdu. Mladá Němka na mě koukala jako na Marťana, nikoliv proto, že nevím, kde to je, ale že ona o něm neměla ani páru. Naštěstí vedle stojící Američanka mi pomohla. Inu, cestování rozšiřuje naše obzory.
Památník se nachází na ploše 19.073 m2, což je plocha, kterou si málokdo dovede představit. Stejné je to s množstvím 2.711 betonových stél, které jsou na tomto prostoru umístěny. Základna všech stél je jednotná, 0.95 m x 2.38 m. S výškou je to již složitější. Některé jsou „ploché jako papír“, nejvyšší mají přes 4 metry. Stély mají mírný sklon, maximálně však 2°. Podklad, do kterého jsou zasazeny není naprosto vodorovný, je zvlněný jako krajina. Stély zde stojí jako vojáci, přesně seřazeni v šicích. Do tohoto bludiště můžete vstoupit kdekoliv a zrovna tak ho můžete kdekoliv opustit. Mně osobně to nejvíce připomnělo symboliku života, jeho rozmanitost a nejasnost, kudy povedou naše kroky. Zároveň máme šanci vidět ostatní lidi v památníku jen v našich stopách, či na zlomek vteřiny, kdy míjíme kolmé uličky. Přesně tak se míhají životní osudy a události naším životem. Jen na okrajích památníku se naše hlavy vynoří nad stély a máme možnost se rozhlédnout a spatřit svět ve větším celku. Možná, že tak je tomu i na počátku a konci našeho života.
Architekt Peter Eisenman však nevytvořil jen tento les stél. Pod jihovýchodním okrajem památníku se nachází podzemní muzeum. Na povrchu je šatna a první detekční rám. Po schodech sestoupíte do podzemí, kde projdete dalším detekčním rámem. V době mé návštěvy bylo opravdu vedro, skoro 35°C, tak jsem si s sebou nesl láhev s vodou. Mírně mě šokovalo, když jsem byl ostrahou vyzván, jestli bych se z lahve trochu nenapil. Chvíli jsem na ně jen nevěřícně koukal. V životě se mi to již jednou stalo, ale motivy iránského úředníka na Turecko-Iránské hranici byly zcela jiné. Žijeme v divné době.
Myslím, že navrhovat památník připomínající jednu z nejabsurdnějších moderních kolektivních vražd je dílo složité, ne-li nevděčné. Jak se k tomu postavit? Máme návštěvníkem pořádně zacloumat, že bude s děsem utíkat či se spolehnout spíše na něco komornějšího? Způsob, s jakým se s touto výzvou autoři vypořádaly, se mi líbil. Mohli by nám ukázat sebrané šaty, ostříhané vlasy, kosterní pozůstatky, brutální fotografie. To všechno by bylo možné. Autoři zvolili jiný přístup. Na příkladu konkrétních lidských osudů ukázali celou tragičnost doby. Muzeum se skládá z několika prostorů. Nejdříve procházíte chodbou, kde jsou na zdi texty a fotografie vysvětlující vznik Holocaustu. Následně vstoupíte do místnosti, která svoji prostotou až zarazí. Je úplně prázdná, jen na zemi prosvítají osobní deníkové zápisky, které se dochovaly. Nejvíce mě dostal dopis dvanáctileté Judity, který se našel v Bytenu blízko Beranowitze ve východním Polsku (nyní Bělorusko):
31.července 1942
Drahý otče. Loučím se s tebou předtím než zemřu. Tak se nám chce žít, ale nenechají nás a zemřeme. Tolik se bojím té smrti, protože malé děti hází zaživa do jámy. Loučím se navždy. Líbám tě. Tvoje J.
V další místnosti se můžete seznámit s osudy 15 židovských rodin z různých koutů Evropy. Přežil jen málokdo. V další místnosti jsou čtena jména obětí s krátkou biografií. Zároveň je jméno promítnuto na zeď. Trvalo by prý 6 let, 7 měsíců a 27 dní aby byla všechna jména obětí přečtena. Déle, než trval válečný konflikt. Muzeum obsahuje ještě další místa, včetně databáze s třemi miliony obětí.
Odcházel jsem a musel jsem na to místo dlouho myslet. Jednou, až můj malý synek vyroste, ho vezmu do Berlína. Je to pěkné místo, určitě si tu užijeme spoustu legrace. A když to bude jen trochu možné, vezmu ho na dvě místa, které mu snad trochu osvětlí to pomatené 20.století, v kterém se naštěstí už nenarodil. Ukáži mu Check Point Charlie a oběti zavražděné komunistickým režimem. A pak ho vezmu sem. Snad ho s tím historickým haraburdím nebudu moc otravovat.
