Ten den jsme měli dobře vymyšlený. Dojedeme do Pontrieux, lehce pocouráme po městě a pak většina výpravy včetně dětí nastoupí do parního vlaku a nechá se odvézt přímořského města Paimpol, kde se provede osvěžující koupačka na břehu Lamanšského průlivu. Zbytek výpravy pak převeze auta. Jak už to tak bývá, vše bylo nakonec lehce jinak. Hned po příjezdu jsme se šli do „íčka“ poradit, jak je to s párou a co případně ve městě vidět. Francouzi opět nezklamali, z vlaku nebylo nic, protože bylo možné absolvovat pouze zpáteční jízdu ve směru Paimpol-Pontrieux-Paimpol. Nic podstatného pak už z bodré úřednice pod státní penzí nevypadlo, tak jsme se rozešli po městě nazdařbůh. V kulturním centru jsme ještě stačili shlédnout výstavku o chrabrosti francouzských vojáků za II. světové války a pak jsme se domnívali, že už moc toho nedáme. A v tom okamžiku nastala změna. Prošli jsme průjezdem jednoho domu a ocitli se na břehu místní říčky Trieux, podle které se město jmenuje. Našli jsme tu kotviště, ze kterého se dělaly výlety lodičkou.
První okamžik při sjednávání obchodu nepůsobil úplně nejlépe, protože slečna, která měla být naším lodivodem a průvodcem se dívala podezíravě na finanční částku 26 €, kterou jsme jí dávali za naší skupinu čtyř dospělých a čtyř dětí (dospělí za 4 € a děti za 2,5 €). Sice jí to chvilku trvalo, ale nakonec se dostala ke stejnému výsledku a my mohli nastoupit na větší pramici poháněnou elektromotorem. A od toho okamžiku jsme mohli jen chválit. Čekal nás totiž kouzelný výlet za prádelnami na řece Trieux.
Francouzské označení pro tyto prádelny „lavoirs“ etymologicky pochází z latinského „lavatorium“. To původně označovalo místo, kde se myli lidé. Výraz „lavoir“ převedený do francouzštiny ale ještě v 14. století označoval ohřívací láhev používanou na zahřátí nohou. O dvě stě let později se význam slova posunul směrem k „umyvadlu“ než konečně ve století sedmnáctém se výraz ustálil na dnešní prádelně. Dnes můžete v Pontrieux vidět na padesát prádelen, které byly vybudovány převážně během 19. s 20. století. Díky postavenému mostu přes řeku zaujímalo město strategickou polohu mezi regionálním městem Guingamp a mořským pobřežím. Tuto výhodu ztratilo až v 19. století, do té doby se již ale dokázalo proměnit v důležité obchodní centrum, které obchodovalo s lokálními zemědělskými výrobky, převážně obilovinami, kukuřicí a lnem. Město se nevyhýbalo ani průmyslovým výrobkům, místní se pyšní tím, že se zde tiskli první jízdenky na pařížské metro, které zahájilo svojí činnost v červenci 1900. To všechno způsobilo značný nárůst bohatství obyvatel, které bylo zapotřebí veřejně ukázat. Z dnešního pohledu se nám může zdát podivné, jakým způsobem to tehdy místní buržoazie dělala. Praní prádla v automatických pračkách nám zcela vymazala z paměti tuto podstatnou domácí práci, kterou se pravidelně museli zabývat ještě naše babičky bez jakékoliv technologické pomoci. V řadě míst ve Francii můžete vidět veřejné prádelny, obvykle nějaký přístřešek s kamennou či vyzděnou vanou, kudy protékala voda. Pradleny se zde scházely a mechanickým způsobem ve studené vodě praly prádlo. V Pontrieux bylo pět veřejných prádelen, co bylo dostatečné množství, ale manželky bohatých měšťanů nechtějí nechat prát jejich krásné spodní prádlo na veřejnosti. Mimo to se jim nelíbil ani zvyk pradlen na veřejnosti propírat nejen prádlo, ale i domácí události svých zaměstnavatelů. Začaly tedy tlačit na své muže, aby vybudovali soukromé prádelny, které by se zároveň staly symbolem úspěchu a bohatství.
Měšťanské domy v Pontrieux mají všechny stejný koncept. Dům má svůj štít směrem do hlavní městské ulice. Za domem se táhne zahrada, která svojí zadní stranou hraničí s řekou. A zde bylo to pravé místo pro zbudování prádelny. Zbudované stavby se svojí koncepcí lišily od jiných běžných prádelen. Majitelé postavili kamenné domečky s vydlážděnou podlahou, na střeše byla břidlice. Domeček směrem k řece byl otevřený a do vody vedlo schodiště. To byla nezanedbatelná část, protože hladina řeky se mění díky rozdílnému množství srážek napájejících řeku, ale hladně kvůli mořskému přílivu a odlivu, který má podstatný vliv na výšku hladiny. V některých prádelnách bývaly i kamna nebo krb. Nejbohatší občané si dokonce zbudovali vedle sebe hned dvě prádelny, jednu letní a druhou zimní. Ta letní byla bez střechy. Nejvíce movití občané se vyznačovali tím, že na své prádelny budovali horní patra, která sloužila k odpočinku majitelů a užívání si krásného výhledu na řeku. Tyto místnosti mohly také používat k ubytování pradleny v době velkého prádla, kdy se musely poprat s velkým praním. Prádelna byla oddělena dveřmi od zahrady, kde se prádlo na trávníku sušilo a bělilo.
Praní prádla byla těžká práce. Špinavé prádlo se shromažďovalo v proutěných koších, které pradlena na kolečku přivezla do prádelny. Prádlo se namočilo v řece, namydlilo a pomocí velkého pádla se vymlátilo. Při praní v řece si pradleny pomáhaly zakleknutím do jakéhosi dřevěného šuplíku, který je chránil od stříkající vody. Prádlo se poté vypralo v horké vodě, která se ohřála na kamnech nebo nad ohništěm. Ve vodě se povařil pytlík s dřevěným popelem, s kterého se vyvařil potaš pomáhající prádlo vybělit. Prádlo se vymáchalo, opět vymlátilo a nakonec vyždímalo. Mokré vyprané prádlo se vozilo na zahradu k usušení opět v proutěných koších na kolečku.
Prádelny se používaly až do šedesátých let dvacátého století. Dnes jsou symbolem řeky, kterou místní neopominuly nazvat Malými Benátkami. V roce 1991 Yves Piriou a Guy Le Tacón zakládají sdružení „Naše prádelny“, které si dává za cíl obnovu staveb na březích řeky. To se jim také úspěšně povedlo. Příkladně se o ně starají, jsou opravené a vyzdobené květinami. V řadě z nich můžete vidět figuríny pradlen, takže iluze je dokonalá. Provozují lodičky poháněné elektrickým motorem, které si můžete pronajmout. Průvodce vás proveze po řece, zasvěceně povypráví o historii a přiblíží vám tak trochu zapomenutou minulost.
