Je sobota ráno. Spaní v autě pochopitelně nic moc. Usnul jsem snad ve dvě ráno, první probuzení přišlo ve čtyři, další v pět, v půl sedmé, v sedm jsem si řekl a dost. Takže násilím budím Jörgena a s napětím otevírámé na mobilu aplikace SMHi a YR, kde očekáváme potvrzení předpovědi počasí ze včerejšího večera. No a ejhle…
Ještě před pár hodinami mělo být polojasno, v neděli převážně jasno a v úterý opět polojasno. Vše bez přeháněk. Ovšem po snad šesti hodinách je vše úplně jinak. Čeká nás jen zatažená obloha a déšť, skoro nepřetržitý. Sluníčko na nás hodí občas očko, ale moc tomu nedávám. Bohužel jsem se moc nezmýlil.
Jörgen vyráží na obhlídku místa, které jsme znali jen podle map od googlu. Zjišťujeme, že realita je jiná a k vodě se tady nemáme šanci s kajaky dostat, nasedáme do auta a míříme na začátek jezera asi 18 kilometrů zpět, kde se do vody dá skoro nacouvat autem. Nakonec parkujeme ne úplně na konci, ale o snad kilometr dříve, kde je sice malý sešup k jezeru, ale následuje krásná písečná pláž, odkud by se dalo krásně a romanticky vyplout směr náš cíl a tím je si zapádlovat v deltě řeky Rapadalen a výšlap na vrcholek hory Skierffe, kde je nádherný výhled na deltu a kde jsem toužil udělat mraky fotografií, které by zahřály nejen mé srdíčko, ale i to vaše. Hlavně se podívat konečně do národního parku Sarek!
Využíváme první chvíle kdy déšť ustal a vaříme vodu na snídani. Bez kafe to přeci ve Švédsku nefunguje, to prostě musí být i kdyby hromy a blesky. Sotva dojídíme poslední sousto, tak se opět spouští slejvák. Nastal čas v autě probrat strategii a ta je dopádlovat na konec jezera, což je nějakých 22 až 23 kilometrů, přenést kajaky kolem peřejí do jezera Laitaure, které je již součástí delty řeky Rapadalen. Poté dopádlovat na úroveň chaty STF Aktse fjällstuga, rozložit stan, případně se zde ubytovat. Další den směr hora Skierffe s nějakým okolím a návrat zpět k chatě. Další den dopádlovat zpět k autu. To bychom měli, teď jen ten pitomý déšť. Opět na chvíli ustává a tak finišujeme s nabalením batohů s věcmi na tři dny. Párkrát jsme ještě zahnání do auta, ale nakonec je vše narváno, a to doslova, do otvorů v kajacích a my je můžeme snést k jezeru, kde ta sranda teprve začne. Zde přijdu o mé kajakářské panictví…
Kajaky jsou na břehu. Následuje mikroškolení. Už pár dní slyším jak je to strašně jednoduché a jen sednu a jedu. Nejdůležitější bod školení vím. Jakmile se otočím s lodí, k teplotě vody mám hned vyrvat ohranný díl co mě spojuje s lodí a vyplavat nad hladinu. Voda měla možná 8 stupňů a my měli pádlovat středem jezera, které je dlouhé nějakých 23 kilometrů, šířku má kolem 4 a hluboké je…to vlastně snad ani raději nechci vědět. No, snad to nečte moje maminka…
Prvních pár kilometrů poctivě kroužím neustále dokola. Tedy ne, že by to byla tréninková kolečka, ale to se jen ne a ne udržet ve směru tzv. rovném. Začínám propadat depresím a vyzývám zdejšího Boha vod a lesů, aby mi pomohl, páč jinak nedopádluji ani na konec jezera, natož potom zpět, ani za týden. Jörgen si pádluje v klidu pár kilometrů přede mnou a poté pár desítek minut odpočívá a pozoruje jak třikrát zaberu pádlem a následně brzdím, abych srovnal směr. Jakmile se přiblížím na pár metrů a těším se na zasloužený odpočinek, opět otáčí kajak a pádluje dál. Jestli on upádloval v jednom směru 23 kilometrů, tak já s určitostí aspoň kilometrů 30, a to díky tomu, že jsem prostě a jednoduše rovně pádlovat nedokázal. Chvílemi jsem si říkal, že jestli mě někdo pozoruje, tak mi dají dýchnout, protože jsem kličkoval jako po litru slivovice. Nakonec se občas nějaká ta světlá chvilka objevuje a já pár desítek metrů pádluji rovně. Jsem z toho tak nadšen, že ani nevnímám déšť, který nás neustále v nepravidelných intervalech zkrápí. Asi má tam nahoře někdo dojem, že je snad málo vody v jezeře.
Po dvou hodinkách si to začínám konečně trošku užívat a začínám vnímat okolí, a to je dobře, protože na levé straně břehu spatřuji několik skupinek pasoucích se sobů. Trocha gestikulace a oba dva mířímé mimo cílový směr k břehu, kde se pokusíme udělat pár snímků. Jörgen vše poctivě drtí svým mobilem a já malým kapesním foťákem, páč můj Nikon D7000 je dobře uschován v několika pytlících v otvoru kajaku. Fakt bych jej dost nerad utopil. Fotky tedy ve finále nevycházejí v takové kvalitě jaké bych chtěl, ale jako dokumentační to jde. Díky velmi nízké oblačnosti a neustálým dešťům je nám pohled na majestátné a nekonečné vrcholy národního parku Sarek odepřen a tak se můžeme kochat „jen“ pohledem na hladinu, vzdálené břehy a teď živé tvory, kteří tak neodmyslitelně k severu Skandinávie patří. Po pár minutách v jejich blízkosti otáčíme lodě a míříme opět směr peřeje, které nás dělí od dalšího jezera, které by mělo být našim dnešním cílem.
Jenže vše je jinak. Pravděpodobně už mé vystoupení z kajaku bylo nějaké znamení. Zvednu zadek, zjišťuji, že po necelých pěti hodinách v kajaku mi zdřevěněly nohy, ale i tak se mi daří jednu vytáhnout ven a došlápnout na suchou zem a … a padám na hubu. Co se stalo? Přece nejsem takový amatér? Ne, nejsem. To se mi jen v kajaku z nepochopitelných důvodů rozpadly moje boty, totálně. Prostě a jednoduše mi upadly obě podrážky. Jedna zůstala i s nějakým mezidílem na dně kajaku a druhá byla z poloviny odtržená a zalomená, právě na oné nožce, která se ladně pokoušela došlápnout na suchou zem. Naštěstí jen padl na snad jediné volné místo, které nebylo obsypáno sobími výtrusy. Tak aspoň něco. Vydýchám to a ověřuji si, že jsem si opravdu strčil do kajaku náhradní pár turistických bot, páč jsem jinak v ři*i. Je to dobrý, jsou tam. Sice váží snad 5 kilo, ale lepší jak chodit bos, že?
Jsou tři hodiny odpoledne a nám po te vše námaze vyhládlo. Čas udělat oběd. Pro mě opět jedna z premiér. Budeme obědvat oranžový pytlík. Jídlem se to opravdu totiž nazvat nedá. Já si vylosoval brambory se sobím masem. Jsem sice horal, alespoň jsem se za něj vždy považoval, ale vždy to byly jednodenní akce, takže jsem tu čest tato jídla ochutnávat neměl. Myslím, že už ani mít nebudu a s radostí se spokojím s čínskými nudlemi, klidně ať mi lezou i z uší. Přežil jsem. Sice mám vyměšování ucpané určitě na týden, ale prý v tom je hodně energie. Dojídáme, Jörgen mění propršené oblečení, já né, páč kvalita na povrchu je základ úspěchu.
Nasedáme do kajaků a pádlujeme na protější břeh, kde podnikneme průzkum zda je vůbec reálné přenést kajaky do dalšího jezera. Tady už právě více než týden prší a peřeje (švédsky forsen, čti fóšen) nemají „plánovaných“ pětset metrů, ale minimálně tři kilometry. Zjišťujeme, že jsme bez šance. Terén je tak náročný, že to prostě nepůjde. Tak to je v pytli. Vše se rázem hroutí jako domek z karet. I kdybychom totiž nechali kajaky tady a vyrazili směr chata, kde měl být dnešní cíl, tak při aktuálním počasí to nemáme všechno šanci stihnout jak jsme si naplánovali. Navíc jako hlavní překážka je množství jídla a extra oblečení, které jsme museli nabalit jen do čtyřicetilitrových batohů, které se i přes potíže podařilo narvat do otvorů v kajacích. Představa, že v rukách musíme pár kilometrů brutálním terénem přenášet ještě i docela rozměrné stany, je o držku. Musíme se podívat realitě do oči a přiznat si, že to je konec a je potřeba vymyslet nový plán a určit nový cíl. Bohužel.
Jako nejlepší variantu vyhodnocujeme vše naložit do lodí a pádlovat zpět přes celé jezero až k autu. Tam se rozhodneme co dále. Co se nám jevilo jako nejlepší nápad, to se jevilo tomu pánovi co nás kropil celou cestu vodou tam, jako nejlepší nápad nám to ještě více okořenit. Vše začíná mým teátrálním nástupem do kajaku, když končím levou polovinou těla v jezeře a s dvaceti litry vody v kajaku. Doufám, že se fakt nikdo nedíval. Mě musí někdo tam nahoře vážně milovat. Vylévám vodu z kajaku a jdu na druhý pokus, který je již úspěšný. Na druhý pokus už tedy sedím a říkám si jak je mě fajně čvachtavo, ale nenechám si přeci zkazit náladu. Prvních pár minut se hladina neuvěřitelně uklidnila a je jako zrcadlo. Jen v dálce se to už na nás chystá. Utahuji na mé bundě Abisko Eco-Shell od Fjällrävenu všechny možné pásky a popruhy a modlím se, aby to stačilo.
Přes jezero se tentokrát propádlováváme během neuvěřitelných třech hodin, byť spláchnuti asi čtyřmi brutálními průtržemi. V minutových pauzách si užívámé výhledy na okolní kopce, které se občas naskytnou. Občas nám tu pustili i trošku toho sluníčka, aby to mělo tu správnou dynamiku. Uvědomuji si, že poslední hodinu jsem dokonce pádloval rovně a vůbec nevnímal ty sprchy, které nás doprovázely. Cítím mokro v botech. Sedím jako někde v rašeliništi plném vody, ale na těle je sucho.
Po osmé večerní přirážíme k břehu a vytahujeme z posledních sil kajaky a batohy na kopec nad pláží k autu. Opět a stále prší, jak jinak. Přehazujeme přes otevřené auto velkou plachtu a měníme komplet oblečení včetně trenek. Vše je durch mokré, tedy kromě mého trika a lehké mikiny, které byly uchráněny před kýbly vody. Zjišťuji, že jediná správná část výbavy byla bunda od Fjällrävenu. Jediná splnila podmínky pro přežití. Jedny boty se totiž rozpadly, druhé byly totálně mokré, o kalhotech ani nemluvě. Na příští výpravy se budu muset lépe připravit. Ono dělat jednodenní „výlety“ do hor a trávit několik dní v horách, kde počasí rozhodně není kamarád není sranda. Kdo tady na severu Švédska v horách byl, mi dá na sto procent za pravdu. Cena jde pro příště stranou a zaměřuji se jen na kvalitu a doporučení.
Devět hodin večer a stále prší. Konečně sedíme v suchu v autě, kajaky jsou zpět na střeše. Studujeme přes mobily počasí pro různá místa a přemítáme co dál. Sarek a jeho okolí nám je evidentně odepřeno. Pršet má totiž další čtyři dny. Napadá nás jediná volba a tou je totální změna směru. Rozhodnuto. Míříme na západ Švédska do hor kraje Jämtlandu k norským hranicím. Čeká nás nějakých šestset kilometrů a tak přespíme někde v hotelu. Vzhledem k času je skoro jedinou možností někde už v okolí města Jokkmokk. Přes mobilní aplikaci rezervujeme pokoj v hotelu Jokkmokk a s myšlenkami na lepší počasí míříme směr civilizace.
Hejdå Sarek, vi ses nästa år…
Fotografie byly pořízeny fotoaparáty Nikon D7000, Canon a mobily Samsung a iPhone 4S a upraveny v programu Zoner Photo Studio
Článek byl napsán pro server sverige.cz
