„O střelci Tellovi se bude mluvit, dokud ty hory budou tady stát.“
Friedrich Schiller: Vilém Tell
Hory kolem Lucernského jezera stojí a legenda o Vilému Tellovi je stále živá. V tom jsou slova, jež velký německý básník vložil ve svém dramatu do úst Rudolfa, řečeného Harrase, podkoního fojta Gesslera, zcela pravdivá. Jenže více než 200 let stará Schillerova hra, k jejímuž napsání ho po své návštěvě Švýcarska inspiroval jeho přítel Goethe, se dnes moc často nehraje, totéž platí o Rossiniho opeře, která podle dramatu vznikla o necelých 30 let později. A tak není divu, že Vilém Tell sice patří k světově nejproslulejším Švýcarům, ale z celého jeho příběhu je mimo Švýcarsko a německou kulturní oblast známa hlavně nejslavnější scéna, v níž sestřeluje šípem z kuše jablko postavené na hlavě svého syna Waltra.
Zajímavé je, že původ příběhu dodnes všem Švýcarům velmi drahého není švýcarský – svou předlohu má v dánských ságách z 13. stol. Báje o střelbě na jablko se objevuje v kronice Gesta Danorum i v staroseverské Tidrikově sáze. Ve švýcarském provedení vypadá základní příběh v kostce takto: Neoblíbený zemský fojt Hermann Gessler nařídil, že každý, kdo prochází po náměstí v Altdorfu, musí se poklonit vrchnosti, reprezentované jeho kloboukem pověšeným na tyči zaražené v zemi. Tell tak neučinil a Gessler rozhodl, že za trest musí Tell, vyhlášený střelec, sestřelit jablko z hlavy svého syna, jinak budou oba popraveni. Tellovi se to podařilo, ale Gessler si všiml, že při přípravě na střelbu si Tell strčil pod límec druhý šíp, a chtěl vědět, proč. Tell s odpovědí váhal, a teprve když mu fojt slíbil, že mu nezkřiví vlásku, přiznal, že druhý šíp byl určen pro fojta, pokud by býval prvním netrefil jablko. Fojt dal Tella ihned zatknout a chtěl ho nadosmrti uvěznit na svém hradě, aby se nemusel jeho šípů bát. Když pak za bouře převážel Tella v člunu přes jezero, Tell uprchl a nakonec věrolomného císařského správce zastřelil – samozřejmě druhým šípem.
Mýtus o Tellovi se objevil na počátku 16. stol., nejstarší známé vyobrazení, knižní ilustrace scény s jablkem, pochází z Etterlinovy kroniky vytištěné v Basileji roku 1507. V následujících desetiletích byl příběh zasazován do prostoru i času a stále více spojován s mýtem o osvobozovacím boji proti Habsburkům a o vzniku Spříseženstva. Měl se odehrát v roce 1307, k Altdorfu, dnešnímu hlavnímu městu kantonu Uri, přibyla nedaleká vesnice Bürglen, kde se Tell údajně narodil. Z Gesslerova člunu vyskočil na svobodu jižně od Sisikonu na skalní plošině zvané dnes Tellsplatte a fojta zastřelil u Küssnachtu na druhém konci jezera. Zároveň se začaly objevovat hmatatelné připomínky legendy – tellovské kaple. Jedna na Tellsplatte, druhá v místech údajného rodného domu Tella v Bürglenu a třetí v místě, kde byl zabit fojt Gessler. Už v roce 1512 se v Altdorfu hrálo divadlo „o zbožném Vilému Tellovi, prvním spříseženci“ a roku 1561 rozhodla vláda Uri, že se každoročně v pátek po svátku Nanebevstoupení Krista bude konat Tellenfahrt, prosebné procesí spojené se slavnostní bohoslužbou v Tellově kapli. V 18. stol. se sice začaly objevovat první pochybnosti o tom, že Tell byl skutečnou historickou postavou, ale síla jeho legendy neslábla. V roce 1780 byl odhalen v Curychu první Tellův pomník, o pět let později se jeho socha objevila také na kašně v Altdorfu. A pak již přišel Friedrich Schiller se svým dramatem, jehož premiéra se odehrála ve Výmaru 17. 3. 1804 a režíroval ji J. W. von Goethe. Schiller učinil z tellovského mýtu organickou součást příběhu o vzniku Švýcarska. Právě z jeho dramatu pochází často citovaný text přísahy na louce Rütli: „Chceme být lidem pevně semknutým, který nic nerozdělí, tíseň ani bída. Chceme být volni jako otcové a raděj zemřít než žít v nesvobodě. Chcem důvěřovat pouze svému bohu a neděsit se lidské hrubé moci.“ (překlad Vladimír Šrámek)
Kromě Küssnachtu leží všechna další místa spojená s tellovskou legendou na území kantonu Uri. Nejstylovější je zamířit sem z Lucernu po jezeře lodí. Lucernské jezero je protáhlé víceméně v západovýchodním směru, ale na východním konci se prudce stáčí k jihu rozlehlým zálivem, pro který se ve Švýcarsku běžně používá samostatné jméno Urnersee. Jakmile se příď lodě stočí k jihu, je třeba zpozornět – na pravoboku se vzápětí objeví nápadná, asi 20 m vysoká skála v jezeře zmiňovaná jako Mythenstein už v kronice z 2. pol. 15. stol. Při příležitosti 100. výročí narození Friedricha Schillera se tři původní kantony rozhodly, že z ní udělají památník „Tellova pěvce“, jak praví nápadný zlatý nápis na přední straně přitesané skály dnes proto známé jako Schillerstein.
Při další plavbě k jihu následuje záhy také vpravo Rütli a po chvíli vlevo Tellova kaple na Tellsplatte. K ní lze dojít i pěšky po Cestě Švýcarska, o které píšeme podrobněji v jiném článku – z jedné strany ze Sisikonu, z druhé z Flüelenu. Obnovenou kapli vyzdobil v letech 1880–1882 basilejský malíř Ernst Stückelberg čtyřmi freskami považovanými dnes za hlavní dílo švýcarského historického malířství 19. stol.
Právě Flüelen je nejlepším východištěm pro návštěvu obou obcí s nejvýznamnějšími tellovskými památkami. Za 10 minut vás odveze autobus od lodního přístaviště směrem do vnitrozemí do centra Altdorfu, přímo k tamní dominantě Türmli – původně obytné věži zdejšího feudálního pána, která se stala od začátku 16. stol. vlastnictvím kantonu Uri, začala sloužit jako hodinová věž a postupně se stále víc proměňovala v reprezentativní budovu s různými funkcemi. Před čtyřmi lety byl její interiér rozsáhle sanován a do věže, jejíž nejvyšší patro slouží jako volně přístupná vyhlídka, byla instalována malá výstava seznamující s dějinami věže, s tellovskou legendou i se vztahem Tella a Altdorfu. Přímo před věží stojí Tellův pomník od Richarda Kisslinga, odhalený v roce 1895, který vzešel z veřejné soutěže, jíž se účastnilo na 30 umělců. Další připomínkou bájného střelce jsou Tellspiele – Schillerův Vilém Tell se hrál v Altdorfu za obrovského nadšení publika poprvé už v roce 1899, dnes tento divadelní festival přesahuje daleko hranice kantonu.
Pouhých sedm minut stačí na cestu autobusem z Altdorfu do Bürglenu, malebné zemědělské vesnice zmiňované už v polovině 9. stol., která stojí za vidění sama o sobě. Zdejší Kapellenweg je 10 km dlouhá naučná stezka vedoucí kolem 11 různých kaplí v okolí, mezi nimiž samozřejmě nemůže chybět ani Tellova kaple v místě, kde údajně stával jeho dům. Krátce po 2. sv. válce v ní byly pod novějšími obrazy nevalné ceny objeveny pozoruhodné fresky z doby její stavby, tj. z konce 16. stol. Kousek nad ní v centru obce stojí jedna z někdejších čtyř prastarých obytných a obranných věží z 12.–13. stol. – jmenuje se Wattigwylerturm a po její opravě je v ní od roku 1966 umístěno jedinečné Muzeum Viléma Tella. Expozice, která má být od příštího roku výrazně zmodernizována a vybavena audioprůvodci, se zaměřuje především na zachycení tellovské legendy v umění. Najdeme tu například Stückelbergovy studie, které malíř pořídil před tím, než začal s výmalbou Tellovy kaple na Tellsplatte, čtyři nejlepší návrhy Tellova pomníku v Altdorfu, olejomalby ze 17.–18. stol. s výjevy z tellovské legendy, faksimile prvního vyobrazení v Etterlinově kronice, ale třeba také Stückelbergův obraz Kající se Parricida, který nám připomene „českou stopu“ v tellovském příběhu. Označení Parricida neboli „vrah příbuzných“ patřilo Janu Habsburskému, synovi švábského vévody Rudolfa II. a Anežky Přemyslovny, který po zavraždění Václava III. v Olomouci roku 1306 neúspěšně usiloval o český trůn a o dva roky později zavraždil při přechody řeky Reuss svého strýce, římského císaře Albrechta I. Habsburského. V 5. dějství Schillerova dramatu, ve scéně tradičně považované za problematickou a často při inscenacích vypouštěné, se setkává Parricida s Tellem a žádá ho o pomoc. Tell zprvu odmítá, považuje ho za pouhého vraha, nakonec mu ale pomůže a pošle ho do Itálie, aby tam prosil papeže o odpuštění za své skutky. Schiller použil tento výjev jako další ospravedlnění Tella, který zavraždil tyrana.
Ačkoliv dnes už skoro nikdo nepochybuje o tom, že Vilém Tell je mýtem a postavou toliko literární, jako národní hrdina je nadčasový – a přesvědčit se o tom může každý návštěvník kantonu Uri.
